NĚKTERÉ OSOBNOSTI LIDOVECKÉ POLITIKY DO R.1948

ThDr. JAN ŠRÁMEK

Narozen 11. 8. 1870 v Grygově, okr. Olomouc, zemřel 22. 4. 1956 v Praze. Roku 1892 byl vysvěcen na katolického kněze, 1893 nastoupil jako kooperátor v Novém Jičíně, 1899 založil zemskou moravskou organizaci Křesťanskosociální strany. Roku 1902 zakládal Všeodborové sdružení křesťanského dělnictva, 1904 byl jmenován docentem křesťanské sociologie na bohoslovecké fakultě v Brně, 1906 se stal poslancem českého zemského sněmu, 1907-1911 poslancem říšské rady. Od r. 1918 byl předsedou katolické tělovýchovné organizace Orel, 1911 byl jmenován profesorem sociologie na bohoslovecké fakultě v Brně, 1912 papežským komořím, r. 1918 členem Národního výboru československého. V r. 1918 zakládal Československou stranu lidovou na Moravě. V letech 1918-1938 byl poslancem Národního shromáždění, 1919-1948 předsedou ČSL (od 1922 celostátním).

V období 1921-1922 zastával funkci ministra železnic, v následujících letech 1922-1925 byl ministrem veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy. R. 1924 byl jmenován papežským pronotářem. V dalších volebních obdobích působil 1925-1926 jako ministr pošt (1925-26), ministr sociální péče (1926-29), v letech 1928-1929 náměstek předsedy vlády a od r. 1932 do r. 1938 ministr pro sjednocení zákonů a organizaci správy.

Roku 1939 emigroval do Francie, v letech 1939-1940 byl úřadujícím místopředsedou Československého národního výboru v Paříži, v období let 1940-1945 předsedou exilové vlády v Londýně. V březnu 1945 se účastnil politických jednání v Moskvě mezi čs. londýnskou a moskevskou emigrací o složení nové čs. vlády a jejího programu. V r. 1945 se stal náměstkem předsedy vlády. V březnu 1948 byl zadržen při pokusu o útěk do emigrace. Poté až do konce života internován. Zemřel v nemocnici na Bulovce v Praze 22. 4. 1956.

Přes nezbytné dobové vazby můžeme v politice J. Šrámka nalézt mnoho společného i dnešnímu členu KDU-ČSL. Soukromé vlastnictví a soukromé hospodaření považoval za základní pilíř společenské prosperity. Pokládal je za projev lidské přirozenosti a křesťanského pohledu na život. Ovšem zároveň si uvědomoval, že ne každý občan je schopen zužitkovat vlastní iniciativu, a proto společnost musí pomáhat sociálně slabším občanům v jejich uplatnění a garantovat jim základní životní potřeby. Sám pomáhal v mládí zakládat družstevní podniky a peněžní ústavy jako prostředek k společenskému uplatnění a zlepšení životních jistot nemajetných občanů. Během konsolidace l. republiky a jejího důrazu na sociální problematiku nepovažoval sociální program strany za určující a kladl ho na úroveň ostatních aktivit ČSL. Odmítal jednostrannou orientaci na dělnické sociální otázky, a tak se koncem 20. let dostal do konfliktu s předsedou křesťanskosociálních odborů na Moravě A. Čuříkem. Odmítal snahy některých členů ČSL suplovat sociální demokracii v křesťanském duchu. Sám sice podporoval vznik nových sociálních zákonů, ale v takovém měřítku, aby nevedly k finančním problémům mladého státu. To se projevilo např. v počátcích republiky, kdy po volebním úspěchu r. 1925 prosazoval ve vládě uspořádání finančního hospodářství rozvráceného předchozími socialistickými ministry. Navrhl zhodnotit čs. korunu cestou šetrnosti, rovnováhy v rozpočtu, aktivní platební bilancí, udržováním stability měny a shromažďováním zlata a cizích deviz. Teprve po konsolidaci hospodářství prosazoval daňové úlevy a vyšší sociální dávky.

V zájmu zachování vlivu křesťanské politiky v českém "ateistickém" prostředí zachovával chladnou hlavu při jednání ve vládě ohledně církevních a kulturních požadavků a nepouštěl se do neřešitelných střetů s opozicí. Odmítal spojení s těmi křesťanskými stranami, které důsledně neakceptovaly československé státní zájmy. Význačným rysem jeho osobnosti bylo, že dovedl rozvážit, na co svými silami a celkovým stavem křesťanství v Čechách stačí, co je splnitelné hned a co je nutné zatím odložit. Šrámek byl realistou, politikem, který myslel dlouho dopředu. Dokázal přistupovat na kompromisy, ustupovat v méně podstatných otázkách, ale pokud šlo o zachování demokracie, národa a křesťanství, neustoupil ani o krok. To se např. projevilo i v osudných dnech mnichovské krize nebo února 1948.

Odmítal vypjatý křesťanský aktivismus ve vztahu ke státu a vždy prohlašoval, že ČSL není stranou katolické církve, ale všech slušných lidí. V náboženských otázkách nikdy nehodlal jít na ostří nože jako luďáci. Lidoveckou politiku považoval za součást široké demokratické koalice a odmítal autoritativní formy vlády i s křesťanskou nálepkou. ČSL byla především stranou drobného zemědělce. Proto byl předním zastáncem pozemkové reformy, a to často i proti církevní hierarchii. Zároveň se však zasadil o záchranu velké části církevního majetku z důvodu, aby církev nebyla úplně závislá na státu.

V otázce územního uspořádání byl pro rozsáhlou samosprávu zemí i menších oblastí, ale s podmínkou, že nesmí být dotčena jednotná ústřední správa. Byl proti dosazování státních úředníků do obecních samospráv a požadoval jejich složení z místních občanů.

Šrámek byl přesvědčený demokrat. Byl přívržencem parlamentní formy vlády, zastoupené členy politických stran a rozhodně odmítal jakékoliv formy úřednických vlád. Byl ochoten jednat za l. republiky o sestavení vládní koalice se státu loajální pravicí i levicí, ale odmítal jakékoliv formy kontaktu s komunisty a fašisty. Byl zásadně proti vstupu komunistů do vlády, především z důvodu jejich odmítání národního státu a důrazu na internacionalismus. Názor na komunisty projevil např. i v případě tzv. "rudého dne" r. 1929, kdy ze své pozice zastupujícího předsedy vlády tento provokační mítink zakázal. Proti fašismu a komunismu bojoval doma i v zahraničí. Odmítl mnichovskou dohodu a v emigraci pokračoval jako předseda vlády v protifašistickém odboji. Změněné mezinárodní podmínky během 2. sv. války a "národní politika" KSČ ho donutily vyjednávat s komunisty. Považoval Národní frontu za dočasné řešení povalečného komunistického vlivu. Poválečná doba však již nepřála demokratickým politikům jeho typu. V únoru 1948 se opět postavil diktatuře, tentokrát komunistické. Bojovat proti komunistům v zahraničí se mu však již nepodařilo. Při útěku byl zatčen a zbytek života strávil v nucené internaci.

 

VLADIMÍR ČERVENKA

Vladimír Červenka se narodil 24. 11. 1881 v Příboře na Moravě ve věřící rodině místního učitele. Po ukončení základní školy vystudoval gymnázium v Kroměříži, poté získal právnické vzdělání a nastoupil do advokátní kanceláře. Již během studií se věnoval křesťanskému politickému hnutí a díky svým mimořádným organizačním schopnostem se již jako 25letý mladík stal tajemníkem Moravské katolicko-národní strany v Brně. Práci ve prospěch katolicko-národní strany nechápal pouze úzce stranicky, ale pomáhal všude k rozkvětu křesťanských spolků a charitativních organizací. Byl prvním starostou olomouckého Orla, zakládal katolické domy, poskytoval právnické rady často i bezplatně, působil ve školské komisi Matice Cyrilometodějské, spoluzakládal stavební pomocná družstva a podílel se na vydávání tiskového orgánu katolicko-národní strany Hlas. Byl místopředsedou Českoslovanské záložny, vicepresidentem Reeskontního a lombardního ústavu v Praze, předsedou bytového družstva Úspora a družstva ČSL, účastnil se jednání křesťanských stran v zahraničí.

Po návratu z vojenské služby byl v listopadu 1918 jmenován tajemníkem klubu poslanců a senátorů lidové strany a roku 1925 ještě pověřen funkcí generálního tajemníka při ústředním výboru ČSL. Tyto funkce zastával mimo okupací vynucené přestávky do r. 1946. Jmenování generálním tajemníkem nebylo zdůvodněno pouze jeho zkušeností z organizačního vedení katolicko-národní strany, ale také zásluhami na organizačním spojení obou moravských katolických stran. Přes stálou předválečnou spolupráci obou křesťanských stran existovala mezi Šrámkem a předsedou katolicko-národní strany M. Hrubanem určitá rivalita o vedení moravské křesťanské politiky.

Byl-li Šrámek symbolem české meziválečné křesťansko-demokratické politiky, pak V. Červenka byl symbolem její organizační struktury a pevnosti. Již za svého působení v katolicko-národní straně vytvořil organizační řád, opírající se o systém stranických důvěrníků. Tyto zkušenosti přenesl i do lidové strany.

Důležitější než politická kariéra ve vládě byla pro něho každodenní činnost na udržení kompaktnosti a čistého štítu ČSL v rozbouřených vodách l. republiky. Byla to zejména práce v poslaneckém klubu ČSL, kde se podílel na vypracování nových zákonů mladé republiky a jimi pomáhal k zastavení komunistického a německo-nacionálního rozvratu. Jako pravý křesťan a demokrat odmítal totalitářské tendence z pravé i levé strany politického spektra. To mu nezapomněli jak fašisté během okupace, kdy byl často vyslýchán gestapem, tak komunisté po únorovém puči.

V roce 1945 jako jeden z mála z prvorepublikového vedení ČSL se vrátil ke svéi funkci generálního tajemníka. Byl poslancem národního shromáždění za kulturní frontu. Doba se však změnila. Morální devastace z fašistické okupace i nastupující komunistická moc prolezly svými chapadly celou společnost. V r. 1946 se V. Červenka stal obětí pomluv a hospodářských machinací v ústředním sekretariátu ČSL, kde účinně působili komunističtí konfidenti. Přes neprokázanou vinu musel odejít do politického ústraní. V roce 1948 odmítl nabídku A. Petra, aby se vrátil do své funkce. V roce 1952 byl jako nepřítel lidu se svojí manželkou vystěhován do pohraničí. Žil v malém podkrovním bytě a přes svůj důchodový věk vykonával fyzicky náročnou práci v továrně. Zřejmě jenom pokročilý věk a chatrné zdraví ho uchránily před komunistickým žalářem. Zemřel 16. prosince 1960 ve věku 79 let.

 

Dr. HELENA KOŽELUHOVÁ

Motto: "Za veliké účasti posluchačů promluvila dr. Helena Koželuhová o podstatě pravé demokracie, významu a životě v demokracii jako nejlepším zřízením státním. Ve svém projevu zdůraznila, aby si celý národ jasně uvědomil, že všichni spravedliví občané mají stejná práva, protože v pravé demokracii nemůže být na jedné straně otroků a na druhé straně pánů. Z toho důvodu musí býti plněny i svobody lidských práv, musí býti potírán teror a hospodářské řešení všech velkých problémů musí se díti tak, aby lidu a státu prospívala, a ne aby škodila. Je třeba zdůrazňovati národu, že ve všem konání a počínání našem musí se zračiti lidská slušnost, která musí býti pěstována již v mládeži a zdůrazňována i všem dospělým. Během referátu poukázala i na to, že všechno socialistické nemusí být také sociální. Není možno trpěti žádný teror, není zdravé žádné ustrašenectví a žádná zbabělost. Nesmíme mlčet, děje-li se někomu křivda." (z projevu v Hradci Králové 10. 3. 1946).

Jestliže u národních socialistů je velikou postavou protikomunistického odboje dr. Milada Horáková, v ČSL je to dr. Helena Koželuhová, oblíbená novinářka, strhující mluvčí lidoveckých shromáždění a představitelka ostře protikomunistického křídla ve straně. V ČSL sice působila krátce, ale přesto se zapsala nesmazatelně do její historie zásluhou svého silného ducha a neoblomné protikomunistické aktivity. Helena Koželuhová se narodila 7. 5. 1907 v Brně jako druhá dcera advokáta JUDr. Františka Koželuha a Heleny Čapkové-Koželuhové, starší sestry Josefa a Karla Čapků. Malá Helena vyrostla v intelektuálním prostředí par excelence. Roku 1928 byla promována doktorkou práv. Po ukončení studií pracovala v advokátní kanceláři dr. Adolfa Procházky, za kterého se v říjnu 1930 provdala. A. Procházka byl již před válkou významný člen ČSL a po válce zastával funkci místopředsedy strany. Válečné zmatky rozdělily rodinu a H. Koželuhová-Procházková byla nějaký čas vězněna a posléze se skrývala na Slovensku.

Rodinné geny a trpké zkušenosti s fašistickou totalitní mocí přivedly H. Koželuhovou k rozhodnutí bojovat proti jakékoliv formě násilí a totality. Členové lidové strany sledovali s rostoucími obavami, jak komunisté postupně ovládají společnost za pomocí organizovaného teroru a státní bezpečnosti. Jednou z prvních osobností, která se veřejně odhodlala ukázat dvojakou tvář komunistů a upozorňovala na nebezpečí nástupu totalitní diktatury, byla dr. Helena Koželuhová. Vstoupila do ČSL a hned se stala oblíbenou mezi studenty a mladou generací.

Helena Koželuhová měla intuici a obrovský smysl pro praktickou politiku. Uvědomila si nebezpečí, jaké komunisté pro demokracii znamenají a snažila se najít účinný způsob, jak tomuto nebezpečí čelit. Správně postřehla, že se venkov po zrušení agrární strany octl bez politické reprezentace. Snažila se proto lidovou stranu zdemokratizovat /přiblížit předválečné agrární straně/, rozšířit její program, přetvořit ji v moderní stranu křesťansko-demokratického typu, bez kněží na čele strany, s novými lidmi. Pro tuto politiku hledala spojence nejen mezi politickými partnery Čechách, ale i na Slovensku. Jedním z nejdůležitějších spojenců této politiky se stávala slovenská Demokratická strana.

Na veřejných shromážděních s Helenou Koželuhovou se scházeli odpůrci komunistů různého politického zaměření a manželka ministra dr. A. Procházky se zařadila postupně mezi nejnenáviděnější osoby komunistického sekretariátu Na Příkopě. Vedení ČSL si uvědomovalo významnou roli dr. H. Koželuhové při získávání volebních hlasů a přes některé výhrady k její rodinné minulosti ji podporovalo. Její schopnost formulovat názory protikomunistické opozice a odvaha veřejně je proklamovat ji stavěly vysoko nad ostatní činitele lidové strany. Na předvolebním shromáždění lidovců 16. 5. 1946 na Staroměstském náměstí vyvolala Koželuhová takovou bouři potlesku, že zastínila i msgre. Šrámka.

Volební výsledky r. 1946 byly pro členy a příznivce ČSL určitým zklamáním. Ani ne tak počtem vlastních hlasů, jako komunistickými 40 %. Lidová strana se musela nadále smířit s dominantním postavením KSČ, prodloužené ruky Moskvy.

Po volbách se muselo vedení lidové strany rozhodnout, zda kriticky zhodnotí svoji dosavadní činnost a přijme Koželuhovou navrhovanou koncepci reformy ČSL, nebo rázně skoncuje s její činností. Požadavky Koželuhové byly skutečně radikální a měly podporu velké části lidovců. Požadovala svolání mimořádného sjezdu strany a volbu nového předsedy. Navrhovala, aby nemocný msgre. Šrámek zůstal pouze ve funkci čestného předsedy strany. Šrámek nenáviděl komunisty o nic méně než Koželuhová, nepřipadalo mu však za současných podmínek vhodné jít do otevřeného konfliktu. Zpočátku sice váhal s jejím vyloučením, ale když obvinila jeho a Hálu z nedostatečného vedení volební kampaně na Moravě - tradiční baště lidovců, byl její osud zpečetěn. Za Šrámka se postavilo vedení strany. Ústřední výbor ČSL vyloučil dr. H. Koželuhovou za zákulisní jednání v rámci strany bezprostředně po červnových volbách téměř jednohlasně. Nastala skutečná krize ve straně, ze které se radovali pouze komunisté. Velké množství členů ČSL se postavilo za svoji oblíbenou mluvčí, žádalo patřičné vysvětlení jejího případu a požadovalo svolání mimořádného sjezdu. Předsednictvo ČSL vydalo ve věci Koželuhová prohlášení, které konstatovalo, že "všechna úsilí ve straně musí směřovat k duchu součinnosti všech kladných sil v národě a není možné připustit nezodpovědné počiny a politické dobrodružství".

Dr. Helena Koželuhová nezatrpkla a přes vyhrožování komunistů ve své činnosti pokračovala. Nadále psala do časopisů, přednášela a vystupovala. Až únor 1948 ukončil její politickou činnost. Dr. H. Koželuhová na něj reagovala jednoznačně - již na počátku března odešla do exilu. Žila několik let v Paříži, potom se přestěhovala do Mnichova, kde vydávala časopis "Návrat" a napsala knihu vzpomínek "Čapci očima rodiny". V šedesátých letech se vystěhovala do Spojených států amerických. Byla profesorkou němčiny a francouzštiny na Dean Junior College ve Franklinu, stát Massachutsets. Dr. Helena Koželuhová zemřela 6. 5. 1967 v Bostonu v USA.

 

Msgre. BOHUMIL STAŠEK

Narodil se 17. 2. 1886 v Klabavě na Plzeňsku jako čtvrtý z pěti dětí chudé malorolnické rodiny. Otec si musel přivydělávat povoznictvím v tamějších železárnách. Po vystudování gymnázia v Plzni r. 1905 vstoupil do pražského semináře v Klementině. Stal se žákem profesora msgre. dr. F. Kordače, který poznamenal jeho budoucnost a uvedl jej později do českého katolického politického hnutí.

18. 7. 1909 byl vysvěcen na kněze. Zpočátku působil jako katecheta a kaplan v Mýtě na Rokycansku, od r. 1912 byl kaplanem na arciděkanství v Plzni. Spolu s kaplanem Antonínem Havelkou položil základ katolickému politickému hnutí na Plzeňsku. Jejich mluvčím byl týdeník "Český západ". Ve svých 29 letech byl ustanoven vikaristou a kaplanem na pražském Vyšehradě. Vedle kněžských povinností se postupně dostal do čela křesťansko-politického hnutí v Čechách. Byl znám jako aktivní člen sdružení "Přátel katolické kultury", přispíval do Nového věku, revue Meditace, Časopisu katolického duchovenstva aj.

Během 1. sv. války se zasadil o spojení tehdejších tří českých katolických stran a od 1. 9. 1918 se stal ústředním tajemníkem Spojené strany katolické. Toho dne vydal manifestační provolání "Idea svatováclavská a boj o samostatnost českého národa". V jeho duchu na sv. Václava, 28. září 1918 byly slouženy slavnostní bohoslužby za československou samostatnost, jež se staly jakousi novou národní přísahou. Z kazatelen tak byl popularizován nový vznikající národní stát, což pomohlo získat venkov pro československou samostatnost. V letech 1919-1929 byl předsedou české zemské organizace ČSL František Šabata, ale ve skutečnosti bylo vedení strany v rukou jejího generálního tajemníka B. Staška. Předsedou ČSL v Čechách se stal B. Stašek 14. 1. 1930. Ve 20. letech se zasloužil o vybudování pevné organizace a tisku ČSL. Lidovecký tisk byl rozšířen po celé republice a čítal v době 1. republiky kolem 52 periodik. Vrcholem jeho snažení byl palác Charitas na Karlově náměstí. V roce 1925 byl zvolen poslancem Národního shromáždění. Bohatá byla jeho činnost žurnalistická a publistická. Zastával funkci šéfredaktora Pražského večerníku a Lidových listů po řadu let, přispíval do dalších křesťanských periodik a napsal několik knih o křesťanské politice. Své mimořádné teoretické znalosti uplatňoval v četných vystoupeních jak politické, tak církevní povahy. Jako kněz a politik se zasloužil o moderní oživení české svatováclavské tradice. Pod jeho vedením probíhaly četné mohutné manifestační poutě do Staré Boleslavi a na Sv. Horu u Příbrami. Za své zásluhy se stal čestným kanovníkem staroboleslavským a sídelním kanovníkem vyšehradským, obdržel hodnost papežského komořího.

Od druhé poloviny 20. let kritizoval B. Stašek z různých důvodů Šrámkovo moravské vedení strany za jeho přísně parlamentní politiku. Sympatičtější mu byl stavovský korporativní systém, který měl oporu v tehdejší papežské encyklice. V souladu s arcibiskupským stolcem kritizoval Šrámkovu umírněnost v prosazování kulturních požadavků a odmítal kompromisy se socialistickými stranami. Místo ČSL v československém politickém systému viděl více napravo než Šrámek, který hájil linii konzervativního středu. B. Stašek byl iniciativní k uzavření dohody v rámci křesťanského bloku v ČSR s "problematickými" katolickými stranami (ľudová strana, německá a maďarská křesťansko-sociální strana) z důvodu prosazení zájmů křesťanské politiky. Měl na rozdíl od Šrámka četné výhrady k politice tzv. hradní politické skupiny. Své názory však v celostátním vedení strany vždy podřídil většině a odmítal narušovat stranickou jednotu a oficiální politiku ČSL.

Přes dočasný obdiv k “nekonfliktnímu” stavovskému politickému systému, odsuzoval fašismus a nacismus jako protikřesťanskou a v zásadě protičeskou ideologii. V období čs. politické krize r. 1938 vystupoval spolu se Šrámkem proti kapitulantským náladám, proti mnichovskému diktátu a za obranu republiky. B. Stašek byl členem skupiny poslanců, která 30. 9. 1939 důrazně protestovala u prezidenta Beneše proti přijetí mnichovských podmínek.

Zánik čs. parlamentní demokracie a vytvoření autoritativního politického systému II. republiky znamenalo dočasný konec Československé strany lidové. Zatímco Šrámek bojoval za zachování svébytnosti ČSL, Stašek, který byl mnohem kritičtější k prvorepublikovému systému, iniciativně proklamoval vstup do strany Národní jednoty. Mnichovskou pohromu chápal mimo jiné jako důsledek porážky l. republiky za její v podstatě protikatolický směr. S tzv. Protektorátem Čechy a Morava a zánikem čs. státnosti se však odmítal smířit. Na jaře a v létě r. 1939 dostaly tradiční náboženské poutě ráz mohutných národních protinacistických demonstrací. Nejproslulejší se stala pouť ke sv. Vavřinečku 13. 8. 1939. Protest proti německé okupaci byl v hlavním projevu msgre. B. Staška vysloven zcela nepokrytě. Nacistická odveta byla rychlá. K. H. Frank nezapomenul Staškovi projev v čs. parlamentu r. 1936, kde obhajoval politiku čs. státu vůči německé menšině a poukázal na útisk národnostních menšin v nacistickém Německu. Během akce Albrecht byl 1. září 1939 Stašek zatčen v budově Československé akciové tiskárny na Karlově náměstí. V letech 1939-1945 byl vězněn v koncentračním táboře Dachau.

Po válce se vrátil s podlomeným zdravím a odmítal odpovědnost za kompromisy s komunisty. Pokus o zapojení do politiky narazil na Šrámkův odpor. Ze všech těchto důvodů se držel v povzdálí stranického života ČSL. Působil jako funkcionář Svazu osvobozených politických vězňů. Známé se stalo jeho kázání na děkovné národní pouti za osvobození Chodska a českého národa u sv. Vavřinečku 12. 8. 1945. Zemřel 8. srpna 1948.

 

JUDr. FRANTIŠEK NOSEK

Narodil se 26. dubna 1886 v Chrudimi. Maturitu s vyznamenáním složil na chrudimském gymnáziu r. 1905 a poté odešel studovat práva na Karlovu universitu. Roku 1910 byl promován na doktora právních a státních věd. Po ukončení university nastoupil JUDr. F. Nosek do státní služby a brzy dosáhl hodnosti finančního rady. Již během studií se zabýval veřejně prospěšnou činností. Jako předseda sociálního odboru Akademické ligy měl na starosti podporu chudých studentů. Při práci mezi katolickou mládeží si ho všiml přední činitel ČSL Bohumil Stašek a brzy po vzniku republiky mu nabídl práci ve straně. Na základě dosavadních úspěchů ve veřejné činnosti byl hned při založení české zemské ČSL zvolen místopředsedou strany. Roku 1919 byl dr. F. Kordač ustanoven prvním arcibiskupem v československém státě a na jeho místo v parlamentu byl zvolen dr. F. Nosek. Stal se ve svých 34 letech důležitým představitelem ČSL ve veřejném životě. V parlamentu byl členem nejdůležitějšího výboru-rozpočtového a pracoval v něm až do své smrti. Po volebním úspěchu ČSL r. 1925 se stal ministrem vnitra Švehlovy vlády. Tento důležitý ministerský post příliš nevyhovoval jeho povaze a duchovnímu založení, a proto r. 1926 přešel na křeslo ministra pošt.

Vedle politické činnosti přednášel dr. Nosek velmi rád o náboženských tématech. Předmětem jeho zájmu byl především sv. František. Stal se velmi oblíbeným mezi katolickou mládeží, mezi kterou se pohyboval do konce svého života. Obdivuhodná aktivita dr. Noska se dále uplatňovala v hospodářském a kulturně-náboženském směru. Dal podnět, nebo se účastnil celé řady podnikatelských záměrů. Např. koupě domu pro tiskárenské účely v Praze v Panské ulici, novostavby Charity na Karlově náměstí, založení ČAT, akce Díla blahoslavené Anežky pro stavbu kostelů na periférii Prahy, výstavby útulků sv. Kláry aj. Aktivně působil ve Svazu hospodářských družstev a v Ústřední lidové záložně. Podílel se na vzniku Lidových záložen, jejichž vklad činil 180 milionů. Tyto záložny jedenkrát za rok objížděl a pomáhal vedení radou bez nároku na odměnu.

Jeho podnikatelská aktivita zasahovala i do církevní oblasti. Zakupoval pozemky na stavbu kostelů po celé Praze a velká část se podařila do komunistického puče realizovat. Založil sdružení sv. Kláry a pro katolickou mládež exerciční domy ve Dvorku, Jílovicích a Skalici.

JUDr. František Nosek byl skutečně mimořádnou osobností ČSL za 1. republiky. Byl vážen a uznáván i svými politickými protivníky jako čestný muž a příklad křesťanského politika. Politika byla pro něho součástí apoštolátu. Bylo velikou ztrátou pro tehdejší ČSL, že těžká nemoc předčasně ukončila jeho život. Zemřel 19. 4. 1935 ve věku necelých 49 let.

 

Msgre. FRANTIŠEK SVĚTLÍK

Narodil se 28. 12. 1875 v Bílovicích u Prostějova v chudé rodině. Jeho zbožní rodiče jej od dětství připravovali ke kněžské dráze.

Vystudoval Slovanské gymnázium v Olomouci. Již v této době se u něho projevovalo silné moravsko-slovanské cítění na bázi cyrilometodějského kultu. Jeho katolicismus byl silně národnostně vyhraněn, kriticky se stavěl k pronikání a protěžování německého kléru do církevní struktury na Moravě. Smysl kněžského povolání spatřoval též v národně buditelské úloze mezi lidem. Po maturitě r. 1894 vystudoval arcibiskupský kněžský seminář v Olomouci. Účastnil se spolkového a politického katolického života v Literární jednotě bohoslovců, časopisu Nový život, Katolické moderně aj.

Roku 1898 byl vysvěcen na kněze. Do roku 1902 byl kaplanem ve Vsetíně, od roku 1902-1903 v Kroměříži. R. 1905 opustil své kněžské povolání a věnoval se plně katolické publistice. Působil jako redaktor, později jako šéfredaktor olomouckého Našince a týdeníku Severní Morava. Stal se duší katolického společenského života v Olomouci. Spoluzakládal odbočku Všeodborového sdružení křesťanského dělnictva, Raiffeisenku (záložnu), Katolický dům a Společnost Cyrila a Metoděje.

Za persekuce českého národa během první světové války stál v protirakouské pasivní rezistenci. Od dubna 1918 s J. Šrámkem na rozdíl od dosavadní katolické politické reprezentace, jež byla habsbursky legimistická, postupoval v jednotě s českým národně osvobozeneckým hnutím. Měl zásluhu na tom, že se shromáždění kněží a kaplanů 28. 9. 1918 v Praze připojilo k ideji vzniku československého státu, která byla deklarována za věc Boží spravedlnosti.

Od vzniku ČSR Světlík podporoval mezi ideovými proudy v českém politickém katolicismu Šrámkovu křesťanskodemokratickou linii. V lednu 1919 stál u vzniku ČSL, která sjednotila několik dosavadních českých a moravských katolických stran. Byl autorem názvu lidová strana, který znamenal odklon od čistě katolické orientace a určitý příklon k sociálně reformní politice ČSL. Prosazoval identifikaci ČSL s českými národními zájmy a československou demokracií. Stal se prvním šéfredaktorem ústředního deníku ČSL, Lidových listů.

Po Šrámkově návštěvě Vatikánu byl Světlík r. 1923 jmenován olomouckým kanovníkem. Od roku 1925 působil jako lidovecký poslanec v československém parlamentu. Byl autorem zahraničně politické koncepce ČSL, která v podstatě akceptovala Benešovu orientaci, avšak usilovala o prohloubení styků s vatikánskou kurií. F. Světlík byl řadu let členem československé delegace ve Společnosti národů. Jeho cyrilometodějské slovanství jej motivovalo ve výraznějším úsilí o rozvoj styků s Jugoslávií a o uznání SSSR de jure. Normalizaci vztahů se Sovětským svazem spojoval v souladu s velehradskou unionistickou koncepcí se snahou o zajištění lepších podmínek pro pronikání katolicismu do SSSR.

Ve třicátých letech byl F. Světlík jedním z nejvíce exponovaných politiků ČSL. Zastával řadu stranických a státních funkcí. Podporoval J. Šrámka v boji za udržení křesťanskodemokratického charakteru ČSL proti tendencím změnit stranu ve formaci korporativního typu. V období čs. politické krize r. 1938 vystupoval proti přijetí mnichovského diktátu. V říjnu a listopadu bojoval za zachování identity ČSL před pohlcením stranou Národní jednoty. Neúspěch komentoval slovy: "Sešli jsme se v koncentračním táboře Národní jednoty." Vlna zatýkání, která 1. 9. 1939 v akci Albrecht postihla řadu bývalých čelných osobností ČSL, postihla i F. Světlíka. Byl určitý čas v koncentračním táboře a po svém propuštění až do konce války pod dohledem gestapa.

Po osvobození se v politické práci obnovené ČSL výrazněji neprojevoval. Po únoru 1948 se snažil zachránit svébytnost ČSL svojí autoritou za podporu dohody s SSSR. Stál na pozicích tehdejšího generálního tajemníka Eduarda Hály, jenž se zasazoval o samostatnost ČSL v rámci tzv. obrozené Národní fronty. Patřil k těm lidoveckým funkcionářům, kteří si zpočátku neuvědomovali plný dosah převzetí moci KSČ. Po sankcích komunistů za vystoupení delegátů na kroměřížské konferenci ČSL v srpnu 1948 a také proto, že se nemohl ztotožnit s tehdejší represívní státní církevní politikou, se F. Světlík vzdal veškeré politické a veřejné činnosti. Zemřel 13. 12. 1949 v Olomouci.

O stránku zpět Úvodní stránka dokumentů
Home
Pokračování...